Na vlnách

 

NA VLNÁCH

Sen

Mnoho let jsem měl sen, chtěl jsem si vyrobit břitvu. Nejprve jsem se chtěl pustit do výroby břitvy typu frameback, ta mi přišla výrobně jednodušší a zvládnutelná i bez extra vybavené dílny. Návodů je na Internetu dostupných spousta a někdy se k realizaci hodlám vrátit. Bádání v historii mě postupně přivedlo na jinou cestu. Naši předci neměli z hutí přesně legované oceli, kovárny s přesnými zápustky a počítačem řízené kalírny a ani moderní brusky a přes to všechno dokázali vyrobit kvalitní a krásné nástroje na holení. Toto mě táhlo čím dál více k tomu, zkusit to po staru, od A do Z.

V roce 2011 jsem na Srazu břitevníků vyslovil myšlenku a přání takovou břitvu vyrobit. Pak již kolega Mushroom dal do pohybu sled událostí který vyvrcholil na srazu v roce 2012, kdy jsem stál v kovárně. Mistr kovář Jiří Škřivánek mi dal školení jak kovat a přitom neublížit sobě a okolí. Dále už to bylo na mě. Původní záměr vyrobit repliku z 15-16tého století jsem opustil poté, co jsem viděl pěkné „vysmáté“ břitvy kolegů, co kovali den přede mnou. Tak jsem se rozhodl pusti se pro začátek do volné tvorby bez přesné vazby na konkrétní předlohu. Kování bylo na jednu stranu jednodušší než jsem si myslel, na druhou stranu složitější. V potu se zrodil tento polotovar:


vyroba


vyroba


vlozit


Výbrus jsem provedl na pomaloběžné vodní brusce, trvalo déle ale šlo to. Dále jsem měl dilema, zda obrousit celý povrch na čistý kov. Nakonec jsem se ale rozhodl přiznat kování a ponechat jej v původním stavu (po očištění).

brouseni

Čepel byla v hrubých rysech hotová a následovaly střenky. Původně jsem chtěl střenky z rohoviny ale nakonec jsem dostal tak nádherný kus ořechu, že padla volba na dřevěné střenky. To vše se odehrálo s sobotu večer na srazu a začínal jsem jsem být již unavený. Měl jsem v hlavě něco jako loď ale nevěděl jsem jak by měla vypadat. Jasno jsem měl jenom se zádí lodě. Jak řekl kolega Meny, „spadl mi klíňák“ a tupě jsem zíral na papír s návrhy. Pořád to nebylo ono. Tady mě z toho vytáhl Meny, který mě povzbuzoval a říkal: „tady to zatoč, a co kdybys to tady udělal tak a co to zkusit takto...“. Tím vznikl návrh střenky který se mi líbil a šel jsem brousit. Tady mě opět vytáhl nahoru Meny, který mi radil a hecoval mě abych to dotáhl do konce. Ze srazu jsem si odvážel opracovanou čepel a vyhrubované střenky.

brouseni

Pak vše skončilo v šuplíku, než jsem se k tomu po pár měsících opět dostal. Původně jsem si říkal že ji poskládám do hromady a bude hotovo. Netušil jsem ale, jak složitá bude ještě cesta k cíli.

Najednou se mi nechtělo vyrobit jenom „břitvu“ na holení ale dozrálo ve mně rozhodnutí, že bych si mohl vyzkoušet některé další techniky. Samotný návrh konečné podoby byl zdlouhavý. Vybalancování podoby přídě a tvar mosazného kování na zádi v každém návrhu vypadal jinak. Stačilo přidat někde na rozměru půl milimetru či trochu změnit nějaký úhel a vše vypadalo jinak. Po celou dobu je potřeba mít na paměti funkčnost, aby šla čepel zavřít či otočit. Komplikované to bylo i tím, že čel byla trochu pokřivená a výkovek nebyl ideálně symetrický. Co jsem v kovárně zasel jsem nyní sklidil.

papiry

Postupně jsem vyvložkoval krček mosazí která přesahuje šířku čepele a vytváří i mezeru mezi čepelí a střenkou. Místo nýtku na kterém se otáčí čepel jsem jsme vyrobil z oceli osičku ze závitem na obou koncích. Hlavy nýtků jsem nahradil vyrobenými matičkami, které se opírají o mosazné zdobení „zádi“ které jsem zasadil do střenky. Místo klínku jsem použil mosazný kýl, ke kterému jsou střenky přilepeny. Střenky jsem zabrousil do konečného tvaru.

polotovary

skladani

Jako povrchovou úpravu jsem zvolil šelak, byť to není povrch vhodný pro dřevo které přijde do styku s vodou a pěnou. Chtěl jsem si vyzkoušet šelakování a na tento „fukční vzorek“ mi to přišlo přesně to co tam patří. Z celé výroby byla největší zkouška trpělivosti šelakování. Musel jsem si vyrobit přípravek na to abych měl slepené střenky při práci za co držet a kolikrát jsem polituru předělával vám už ani nepovím.

hotovo


hotovo

 

Pro výroby ostří jsem ještě vyrobil převlečný hřbet, aby mi šlo ostření lépe od ruky. S břitvou jsem se úspěšně oholil a mohl jsem se konečně nechat unášet na vlnách příjemných emocí. Povedlo se mi vlastníma rukama vyrobit břitvu a oholit se s ní. Musím však přiznat, že použitý neznámý materiál nedrží ostří. V tomto případě mi to nevadí, ambice jsem měl původně nižší a s tím že je to první pokus jsem spokojen. Zde byla byla pro mě důležitější cesta než cíl. Při dalším výrobě se ale budu více věnovat výběru materiálu a tepelnému zpracování. To nejzásadnější ale je, že nic není nemožné, stačí chtít a nesedět se založenýma rukama. Když se k tomu ještě sejdou skvělí lidé kolem, tak je to velká radost. Už se těším, až se pustím do další.

 

 

Radyx

hotovo

 

 

 


Designed by Pavel Mikuš | Programmed by AWEX